blood thirsty bastard

Z růžového blogísku (díl 547.)

Kráčejíc dnes v hodinách ranních ulicí směrem ku škole, byl jsem osloven malou dívenkou, která se dožadovala dalšího blogového zápisku, a tak jí dělám radost. Nejraději bych samozřejmě mluvil o počasí, ale toho má každý za boží den tolik, že už je beze smyslu přihazovat své postřehy. O počasí tedy jen v případě, že nevíme o čem se bavit, což nevíme skoro nikdy.

Bylo by nejpříhodnější zveřejnit zde svůj deník, který jsem zase po dlouhé době začal psát, ale je to jednak příliš osobní a hlavně příliš perverzní a já nehodlám označovat tyto stránky symbolem 18+. Takže bych jen nahodil, že vánoční affairs už mě netrápí, neboť to mám všechno takřka vyřešeno a i když docela trapně, nehodlám si tím kazit náladu, která je stejně pokažená blížícím se zkouškovým obdobím. Rovněž jsem začal řešit svou nespavost, a to speciálním čajem na tento problém, včera mi nepomohl, tak uvidíme dnes. Když jsem odpoledne se slečnou Bc. P.I.H. navštívil jeden prima pajzl a krmil se vynikající domácí polévkou, řešili jsme zrovna téma hladomoru a financí. Hladem tedy netrpím, ale peníze nemám. To si nějak stěží uvědomuji, ale když utíkám ke své peněžence, zjišťuji, že to tak skutečně je. Nicméně, když je v hospodě na polívku a pívo, je všechno v pořádku a tak, jak má být.

V poslední době často řeším duševní choroby, a to nejen ty svoje. Možná to začalo citátem Oty Pavla, který říká, že dokud se stydíme za své duševní choroby, nejsme dospělí. A já zjistil, že třetina lidí, které znám je někým pronásledována, další vidí svaté, ten má sebevražedné sklony a ta při sprchování štěká jako pes.

Další pěkný citát, na jehož autora si nevzpomínám, říká, že každá země má takové politiky, jaké si zaslouží. Když se zamyslím (au au au), tak mě napadá, že tady není koho volit. A že zelení jsou nejméně zelení, komouši jsou rudější, než říkaj (a v noci se nějaký čubky s Haló novinama motaj před našim vchodem) ODS ukazujou, proč mají za symbol ptáka: z výšky na nás serou a ČSSD se jmenujou i vypadaj jako nějací nádražáci, co je na TOP09 top, to nikdo netuší a prezident Klaus je šamanem…

Zítra máme ve škole tvůrčí psaní, které sice z nikoho spisovatele neudělá, ale je to zábava. A protože nás tam nutí psát, očekávám, že se to projeví i tady. Čímž myslím více příspěvků a více zisků z reklamy.

Ahoj děvčátka a chlapci!

Rock and ball

Karel Gott fakující, to je úžasnej rock and roll, ale víš co, ukazuje to, že je prostě pořád tim týpkem co v plzeňských tramvajích vystrkuje péro a mává s ním na cestující. Den po státním vyznamenání udělat tohle, to je ukázka primitivnosti…

Love & Rockets

Když sjedu očima trochu dolů, tak se děsím toho dvacátého prvního května. Jak jsem mohl nechat tolik čtenářů na holičkách?! Ani neustálé atakování mailové schránky, vyhrožování, obtěžování na ulici a podobně, nedokázalo mě vytrhnout z lenosti a donutit k pár řádkům. Nakonec byly za vším peníze, když prý budu alespoň občas psát a do textů nenápadně vkládat reklamu, dostanu odměnou jistou finanční částku, o jejíž výši však nesmím mluvit. Jelikož mi peníze voní a jelikož jsem opustil zaměstnání a předstírám studium, tuto nabídku jsem přijal. Není to žádné přemáhání, v době krátících se dnů a s přibývajícími mrazy trávíme většinu času u monitoru, trávili jsme ho tam sice i v létě, ale teď z toho nemáme takové výčitky svědomí…

V pátek jsem byl u jablečného džusu zaskočen prý všeobecně známým tvrzením, že konec světa bude, a to s definitivní platností v roce 2012. Přišlo mi to docela legrační a svým způsobem úplně zcestné v kontextu doby, neboť si myslím, že ačkoli skončila studená válka a černé díry je již možné “sestrojit” v laboratořích, ohrožení naší existence, ať už lokálně nebo globálně, je tak vysoké, že se touhle zprávou nemůže nikdo vážněji zabývat. Vždyť si, drahý čtenáři, představ pouhou cestu autobusem, jak víš, že tomu sympatickému pánovi naproti přes uličku za chvíli nevybuchne kufřík? Do Národního divadla nechodím, co kdyby… Příroda se rovněž nechce nechat zkrotit a dává to najevo stále hlasitěji. Naše existence je křehká jako laskonka, nejistá jako chůze na laně. Tím chci říci, že bychom se měli více smát, méně brečet a pravidelně používat jojo.

Nemám rád obřady, především ty na které je potřeba si přivstat a já si zmateně nalíčím jen jednu část tváře a zvolím nevhodné ponožky. Včerejší den měla naše třída imatrikulaci, což je hodinový obřad, při kterém strčením do jakéhosi žezla přislíbíte, že budete vzorní studenti a že ten velký rum za pětku omezíte. Ale právě díky rumu, který jsem dostal a díky bramboráku, který jsem dostal, přestál jsem tuto událost v pokojné náladě. Krátce po obřadu jsem chtěl odjet domů, ale nechal jsem se kamarádkou přemluvit, ať počkám a jedu až s ní. Toto rozhodnutí se potvrdilo jako správné a související okolnosti poněkud popřely mé tvrzení, že neexistují žádné vyšší síly, pouze rum a froté ručníky. V autobuse, kterým jsme chtěli jet, bylo už pouhé jedno volné místo k rezervaci: sedadlo vedle zmiňované kamarádky. Vlak, kterým bych musel jet, abych stihl původně rezervovaný autobusový spoj měl takové zpoždění, že bych se do Prahy včas nedostal, a tak jsem dospěl názoru, že existují-li opravdu jakési vyšší síly, pak se jim musí líbit moje nové rukavice.

Ve čtvrtek večer jsem se zkoušel dostat z pokoje netradiční cestou: kotoulem vzad. Jistě máš, drahý čtenáři, sám vyzkoušeno, jak působí alkohol na ovládání těla. Proto není potřebné rozepisovat dopodrobna důvody lehkého křupnutí v oblasti krční páteře a následně větší bolesti ve stejném místě. Když jsem druhý den kráčel s brašnou třikrát vetší než já a plnou knih, trpěl jsem. Samozřejmě jen kvůli váze knih, nikoli pro jejich obsah. Nedávno proběhnuvší soutěž Kniha mého srdce, byla označována za frašku, nicméně se těšila velké oblibě, stejně jako se dle statistických průzkumů těší u Čechů velké oblibě knihy samotné. A tak čtěte, milovaní čtenáři, mým knižním tipem pro měsíc listopad budiž Peter Hoeg. Jeho kniha Cit slečny Smilly pro sníh je světový bestseller a do nálady podzimních dnů zapadne jako… klíč do dírky.

Kognitivní element - přiblížení nových možností chorého, nebo frenetického jedince

Černá silnice natažená do dálky a lemovaná bílou čárou určovala náš směr a já jsem seděl vedle řidiče na sedadle smrti s pohledem upřeným na autobus MHD a v duchu si přál, aby M. stočil volant a zamířil to přímo do slabin toho autobusu, v duchu jsem si tu scénu přehrával. Pak jsme autobus předjeli a vpravo se objevila protihluková zábrana, kterou vyrábějí ze starých PET lahví a já toužil vědět, jestli tam není kousíček plastu, z nějakého mého dávného pití, ale zelená hradba byla jen rozmazaný flek, a tak jsem nic neviděl, nemohl jsem si sáhnout. Potom jsme předjeli Hyundai Lantra, kterých pokaždé míjíme nejmíň pět. Nebe se rychle zatáhlo a na horizontu, tam, kde jsou vrcholky hor se objevovalo víc a víc záblesků. Vyhrnul jsem si rukáv a podíval se na hodinky, potom jsem se podíval na M. a strhnul volant, vozidlo se prudce stočilo do svodidel nalevo a následně se prudce odrazilo opačným směrem, dodávka doslova vzlétla přes levou řadu kol, následoval obrat a čas jakoby se na sekundu zastavil, pak bylo slyšet jen skřípající plech, neviděl jsem nic. Když skřípot utichl a nastalo neuvěřítelné, kratičké ticho, odepnul jsem pás a vysoukal se oknem ven, rozhlédl jsem se kolem a uviděl šeřík, došel jsem k němu a utrhl poslední rozkvetlý květ, který na něm ještě zůstal. Skončilo jaro.