Carbon stories
Každej má tu svojí oblíbenou hlášku a slovo, nebo hned několik, já často říkám: “kurva vole,” “do prdele bába sere” (to mám od bráchy), nebo třeba “ó!” Můj šéf zase říkává: “pravidlo číslo jedna je…” s oblibou používá slovo “konstantní,” asi proto, že jiné cizí nezná a vůbec je toho toliko, ať už jde o hlášky, nebo jen konkrétní slova, která si řečník často ani neuvědomuje jako jo neasi tak chápeš, ty vole… Takže nezbývá nic, než se namazat opalovacím krémém a ponořit se do komiksů. Mixéry jdou pořád na dračku, a tak je jistý, že je pořád co jíst, za což jsem moc rád, protože tlustejch lidí není nikdy dost a takovej člověk se dá krásně obejmout. Děkuju za koupený mixéry, za vydělanej peníz jsem ve výprodeji pořídil nášlapný pedály plus botky na svuj karbonovej silniční bajk a začal dupat. Je to krása, když se člověk na asfaltu vyflusá, a pak, protože ještě nezná ten grif, se před barákem a před sousedovýma očima rozseká. Ono dostat se z nášlapnejch pedálů není vždycky legrace. Počasí už je strašně dlouho bezvadný a já si to užívám, za několik volnejch víkendů jsem projezdil pěknej kousek okolních lesů a hor a krom bolavých nohou mi to dalo taky plno energie a radosti z toho, že je pořád co obdivovat, že je pořád krásnej pocit, když vyjedete na ten obrovskej kopec, na kterej se přes tejden díváte z okna a na nemž červený světýlko v noci jako maják svítí do tmy. Co na tom, že se to nahoře všude hemží lidičkama v autech a na prdících motorkách, ta cesta liduprázdnym lesem je mnohem lepší, než sedět v autě a nadávat na přeskakující autorádio. Takže když pak stojim na nějakym tom vršku, nebo se prodírám z bažin s kolem na zádech, mám pocit dobyvatele a na silnici si zase představuju sám sebe v úniku na Tour de France… Myslim, že podobných, nebo zcela jiných, ale přesto metafor je plnej svět a je to věc důležítá, protože buď dokáže přiblížit nás čemusi, nebo cosi nám, stejně jako představa mě samého na Tour de France dodává mojí rekreační jízdě po okreskách jinej rozměr a pomáhá mi do kopců… Před chvílí jsem dokoukal animák Persepolis, příběh holky z Íránu, převedenej do strhující vizuální podoby. Svým způsobem taky metafora: obyčejná holka se stává pohádkovou postavou, i když se tady o pohádku vlastně vůbec nejedná, ale spíš o pořádný drama. Kdo neviděl, ať to napraví, stejně jako Waltz With Bashir, našel tenhle složitej příběh z prostředí nám neznámýho svoji cestu právě díky vynikajícímu zpracování a stává se tak mnohem pochopitelnější a snad i zábavnější…
