Kognitivní element - přiblížení nových možností chorého, nebo frenetického jedince
Černá silnice natažená do dálky a lemovaná bílou čárou určovala náš směr a já jsem seděl vedle řidiče na sedadle smrti s pohledem upřeným na autobus MHD a v duchu si přál, aby M. stočil volant a zamířil to přímo do slabin toho autobusu, v duchu jsem si tu scénu přehrával. Pak jsme autobus předjeli a vpravo se objevila protihluková zábrana, kterou vyrábějí ze starých PET lahví a já toužil vědět, jestli tam není kousíček plastu, z nějakého mého dávného pití, ale zelená hradba byla jen rozmazaný flek, a tak jsem nic neviděl, nemohl jsem si sáhnout. Potom jsme předjeli Hyundai Lantra, kterých pokaždé míjíme nejmíň pět. Nebe se rychle zatáhlo a na horizontu, tam, kde jsou vrcholky hor se objevovalo víc a víc záblesků. Vyhrnul jsem si rukáv a podíval se na hodinky, potom jsem se podíval na M. a strhnul volant, vozidlo se prudce stočilo do svodidel nalevo a následně se prudce odrazilo opačným směrem, dodávka doslova vzlétla přes levou řadu kol, následoval obrat a čas jakoby se na sekundu zastavil, pak bylo slyšet jen skřípající plech, neviděl jsem nic. Když skřípot utichl a nastalo neuvěřítelné, kratičké ticho, odepnul jsem pás a vysoukal se oknem ven, rozhlédl jsem se kolem a uviděl šeřík, došel jsem k němu a utrhl poslední rozkvetlý květ, který na něm ještě zůstal. Skončilo jaro.
